V jednom lese žil starý dub, který moc toužil být ještě užitečný, až přestane být stromem. A tak, když nastal jeho čas, vydal se na tajuplnou a dobrodružnou cestu přes pole, kopce, louky a potoky. Putoval mnoho dní a nakonec to vzal i přes dřevařskou pilu, odkud už to nebylo daleko do království V růžovém sadu. Tady už na něho čekali kluci a holky, kteří uměli vdechovat stromům nový život a vyrábět z nich všelijaké zajímavé věci. Měli to štěstí, že viděli i to, co ostatní lidé jen tak nevidí. Pod kůrou stromu je totiž k vidění všechno, co se stromu během života přihodilo. I v tomhle dubu bylo vrytých spoustu událostí. Bylo vidět kolik let rostl, kdy ho potrápilo sucho nebo velký mráz, kam odbočila kdekterá větev, ve kterých místech měla chodbičky pilořitka dubová nebo jestli se v jeho dutině zabydlela žluna zelená. Aby se s dubem pěkně pracovalo, musel si po cestě z lesa dobře odpočinout. K tomu měli V růžovém sadu zařízený sklad, kde stály hráně. Hráň je taková důmyslně poskládaná hromada dřevěných fošen, kde stromy spí a sní o tom, co z nich obyvatelé tohoto království vykouzlí.
Čas běžel a dubové fošny vysychaly hned vedle dřeva z jiných stromů. Bylo tam třeba hodně voňavého dřeva z lípy, které se chtělo proměnit v červené autíčko, žlutý traktor nebo modrý vláček. Tyto dopravní prostředky sice nebudou blikat, měnit tvar ani houkat, ale zato budou vonět přesně jako ta lípa. Hned vedle tvrdě spalo dřevo bukové, ze kterého se stanou kolečka pro hračky, a to dokonce i pro zvířátka – kačenky, myšky a berušky. Nad ním leželo dřevo z břízy, která měla celý život listy a zdál se jí sen o tom, že má jehličí. Možná právě z tohoto dřeva vzniknou smrčky, které V růžovém sadu natírají různými odstíny zelené barvy. Nechybělo tady ani dřevo z javoru a z jasanu. Tyto dva druhy dřeva si obyvatelé království občas popletli, ale to vůbec nevadilo, protože z obou stromů se vyráběli svícny, misky nebo podvozky pod korby traktorů a náklaďáků. Úplně nahoře se trošku namyšleně povalovalo dřevo, které bylo o něco vzácnější než dřeva pod ním. Byly to fošny z hrušky, třešně, z ořechu nebo z jilmu. Tyto stromy se toužili stát něčím výjimečným. Hruška chtěla být svícnem ve tvaru hvězdy na svátečným stole, třešni by se zase líbilo být miskou ve tvaru srdíčka, ořech si představoval, že jednou bude mít čtyři svíčky a zazáří hlavně v adventu. A jilm, ten pomýšlel minimálně na to, že bude všem ukazovat čas v podobě kyvadlových hodin. A co náš dub? Tomu se mezitím zdál krásný sen, že se z něho stane úplně obyčejná dřevěná mísa, kterou si dají doma lidé na stůl a budou do ní dávat jablíčka, ořechy nebo krajíce chleba.
V růžovém sadu měli taky obchod, kde prodávali všechny svoje výrobky. Jednoho listopadového dne tudy procházel král Vladimír a zjistil, že polička, kde byly vystavené mísy, zeje prázdnotou. Zavolal si k sobě tedy prince Ondru a poprosil ho, ať vybere pěkné dřevo, ze kterého se mísy vyrobí. Ondra neváhal a spěchal do skladu se dřevem. Tou dobou už se dub pomalu probouzel a cítil, jak pěkně proschnul a zkrásněl. Ondra si toho taky všimnul a hned bylo jasné, že dubové dřevo bude na mísy nejlepší materiál. Náhody neexistují. Za chvíli už se královstvím ozývaly různé stroje a hobliny jenom lítaly. Nejdřív se musel dub protáhnout strojem hoblovacím, který ho pěkně uhladil. Také se dlouhým řezem rozdělil a zarovnal na velké kotoučové pile, tzv. cirkulárce. Ta umí být hodně ostrá a dřevo ukrajuje jako máslo. Ondra si všechny kusy dubu pečlivě prohlédnul a nakonec vybral takový, který měl krásné zbarvení a uprostřed jeden maličký suk, který se nepodařilo odříznout, ale to vůbec nevadilo. Někteří lidé si totiž myslí, že suk ve dřevě je vada. V růžovém sadu se ale ví, že každé vady, každé jinakosti se dá využít. U stromů i u lidí.
V ruční dílně už si na mísu brousil řezbářské dláto Milan, který byl odborník na dlabání. Ondra mu na dřevo předkreslil tvar budoucí mísy. Musí dávat velký pozor, aby nezasekl dláto vedle a taky, aby se neprodlabal skrz dřevo až na pracovní stůl. Netrvalo to dlouho, jenom asi dva dny, když Milan odložil dláto a prohlásil: Je hotovo princi. Trošku ho bolela ruka od toho, jak silně bušil dřevěnou palicí do dláta, protože dub je dřevo tvrdé, houževnaté a vydlabat takovou mísu není žádná legrace. Pak dostal mísu na starosti Bořivoj. Vzal do ruky rašpli, takový velký hrubý truhlářský pilník a pustil se do opracovávání mísy zvenčí, kolem dokola, aby byla pěkně oblá a dobře se držela v dlaních. Další dva dny trvalo, než byl Bořivoj s kulatým tvarem mísy úplně spokojený a mohl začít brousit smirkovým papírem. Broušení je důležité proto, aby byly dřevěné výrobky pěkně hladké. Když byla mísa ze všech stran jemně obroušená, předal Bořivoj „štafetu“ Lubošovi. Luboš si připravil voňavý voskový olej, kterým pak celou mísu potřel a nechal ho trošku vsáknout. Při natírání se stalo poslední kouzlo. Ze dřeva najednou začala vystupovat jeho kresba a barva a mísa jako by ožila. Luboš vzal čistý hadřík a mísu celou pěkně vyleštil. Teď už nic nebránilo tomu, aby princ Ondra předložil mísu králi Vladimírovi, který se jen usmíval, pokyvoval hlavou a sám ji s radostí odnesl do prodejny na poličku pro mísy.
Tak se stalo, že se starému dubu splnil jeho sen a bude sloužit lidem v podobě krásné voňavé dubové mísy. Možná, že V růžovém sadu čeká právě na Vás. A pokud se o ni budete pěkně starat, bude s Vámi žít šťastně až navěky.
Kateřina Klášterecká princezna